PRINCIPY A DISKURS POSTMODERNISMU
Abstrakt:
Cum principia negante non
est disputandum. Uvedená
věta působí jako princip poučené filosofické diskuse. Současně implikuje
otázky: můžeme se přít s postmodernisty? můžeme se přít o postmodernismus?
mohou se přít postmodernisté? A jednu otázku společně platnou pro všechny tři
uvedené: podle jakých principů? Nebo snad principů netřeba?
Tyto otázky mají věc
zkomplikovat, nikoliv zjednodušit. Postmodernismus je sice jen ens rationis,
avšak je zřetelný – manifestuje se množstvím písemných textů a obrazů, které
možno podrobit analýzám a interpretacím. Prvotní analýza začíná identifikací
věci, tj. pojmenováním a následnou deskripcí. Analýza ve vlastním slova smyslu
začíná klasifikací. Klasifikace předpokládá kritérium, tedy princip. Podle
jakého principu se tedy připisuje znak „postmodernismus“ věci, o kterou jde?
Lze prokázat, že status
principu/ů v diskusích o postmodernismu je stejný, jako status principu/ů
v samotném diskursu postmodernismu – je bez-princip-ální čili an-arché-ický
v onom smyslu slova principium čili αρχή.
I v případě diskusí filosofických. Vzniká zvláštní řečová situace, kdy se
principů nemůže zmocnit žádný ze zúčastněných tvůrců řečových aktů, kdy
pravdivé, platné či definitivní není v komunikační/diskursivní kompetenci
jednoho ze zúčastněných subjektů, nýbrž zůstává trvale mezi účastníky
čili subjekty diskuse.
Za rozpoznání této
diskursivní situace vděčíme diskursu postmodernismu, zejména těm tezím, které
se týkají interteznakového či intertextového charakteru řeči. Z několika
stran a několikerým způsobem oznamuje diskurs postmodernismu, že ordo
ordinans není, alespoň v řádu slov není. Objeví-li se, pak jako čistá
konvence nebo čistá moc. J.L. Borges svou charakteristikou oxymóronu sděluje
totéž, co J. Derrida o dekonstrukci, která konec konců padne sama sobě za oběť.
Princip v diskusi o postmodernismu a princip v diskursu
postmodernismu ustupují interpretaci, která zůstává inter-pretací trvale.
Díky myšlenkám, které přišly z diskursu postmodernismu, sledujeme
pozoruhodnou proměnu jedné kategorie: princip je nahrazen - nikoliv jen
nahrazován - interpretací. Princip je nahrazován tím, co se v řeči
či v textu děje mezi a toto mezi není výsledkem,
nýbrž děním. Interpretace získává ontologický status a přebírá funkce
principů.
Myšlení postmodernistů a
promýšlení postmodernismu je sice bez-princip-ální, je nicméně logické. Což
znamená, že i logika je mezi, jako ono Wittgensteinovo lešení světa. Přít
se s postmodernisty nebo o postmodernismus lze, avšak bez obvyklého
očekávaného výsledku, neboť ten předpokládá principy. Diskuse o
postmodernismu tak zůstávají nejen bez-princip-ální, ale také nutně bez-výsledné.