KOMUNIKACE: SEBEPOZNÁNÍ A SEBEIDENTIFIKACE OSOBNOSTI
Abstrakt:
Neodmyslitelným prvkem
jakékoliv činnosti člověka, včetně jeho kognitivních aktivit, je komunikace. Je
to významný prvek praktického a kognitivního usilování člověka ve světě.
Komunikační procesy jsou složitým fenoménem, který spojuje jednotlivce a
skupiny. Komunikace ve všech situacích vystupuje jako relativně autonomní
činnost. Může se projevovat jako prvek, součást (a zároveň s tím podmínka)
jiných, nekomunikativních forem činnosti.
Komunikace má
mnohodimenzní povahu a vyvíjí se na tradičních základech, které mají hluboké
historické a kulturní kořeny. Nejobvyklejším a zároveň s tím
nejrozvinutějším komunikačním systémem je jazyk (řeč), v němž se
zpředmětňuje předchozí praktická a duchovní zkušenost člověka. Komunikace
prostřednictvím jazyka je pokračováním, ale také rozvinutím těchto forem
aktivity člověka, které se realizují v nové - řečové jejich podobě.
Jazyková prezentace předmětné praktické a teoretické činnosti je rozvinutím,
svérázným zdvojením reality, tvorbou
nové, „druhé dimenze její existence“. Předmětný svět jazykové reality modeluje
možné způsoby činnosti s reálným předmětem. Svět jazykové reality umožňuje
se s ní ztotožnit, odhalit její vztahy a vlastnosti, nástrahy i slabiny.
Sféra komunikace umožňuje
se uvolnit od napětí sociálního i biologického bytí člověka, zbavuje nás
nadvlády přísných zákonů, otevírá
prostor pro svobodnou realizaci všech vloh a schopností. Svoboda
poskytnutá komunikační sférou
konstruuje prostor pro svobodné, předbíhající svou dobu, plné a
absolutní znění tajemství přírody, o jehož uchopení usiluje člověk. Aby toto
poslání komunikace nalezlo svou realizaci, nemůže se omezit řečí, přirozeným
jazykem, je obohacováno jazykem mýtů, náboženství, umění, vědy, každodenní
zkušenosti. Polyfonie těchto jazyků je zřejmá. Toto bohatství bylo, je a stále
bude nezbytné pro zachycení nevyčerpatelného bohatství světa, jehož nedílnou
součástí je také člověk.